Svatební hostina Markéty a Ivoše neměla chybu. Jídla a pití bylo vskutku požehnaně a volba kapely - že, ehm, to byla prostě trefa do černého. Ženich pochází ze Znojma a tak se dal očekávat pomyslný souboj Čechy versus Morava, pivo nebo víno, domácí nebo hosté. Moravská družina byla sice početnější, ale naší výhodou zas byly nechtěně zděděné geny prapředka Voršila, který byl s alkoholem tak velký kamarád, že propil majetek a skončil v jeskyni.
Aby bylo hned jasno kdo jsou domácí, nastoupila kapela v typicky českých krojích
z Podblanicka. (Zajímavostí je, že kroje bylo výhodnější nechat zhotovit až v africkém Zanzibaru, neboť tamější domorodý kmen Ňamweziů disponuje levnější pracovní sílou než družstvo Blanická švadlenka z Louňovic ? pozn. kapelníka).
Hned v úvodu vystoupení zaznělo i několik moravských písní pro tuto příležitost speciálně secvičených, by ogaři poznali, že nésme žádné nuly. (Bolo to pekné, len tié trůby chýbaly?řkouc kdysi major Těrazky, takto ústy Oťase).
Moraváci kontrovali několika litry vynikající, avšak velice záludné domácí meruňkovice, kterou častovali protivníky, snažíce se je udolat. V kombinaci s podávaným Plzeňským prazdrojem se jim to v několika případech i dařilo.
Zajímavým momentem, který k moravským zvykům na svatbě patří, bylo vydražování straceného nevěstina střevíčku. Tohoto ůkolu se ujal strýc Miloš a počínal si věru zdatně, neboť v botě se posléze sešla pěkně kulaťoučká sumička. Nakonec střevíc získal samozřejmě ženich, ale stálo ho to dosti oběživa i úsilí.
Za domácí se nejudatněji bili oba strýcové nevěsty. Zvláště pak Toník směle nastavoval své hrdlo soustavným atakům ze strany moravské kumpanie. Ač byl posléze stažen z frontové linie, bil se, věren odkazu svého prapředka Voršila jako lev. Ve světle událostí, se útok hostí na něj jeví jako cílená odplata za to, žev nestřeženém okamžiku zasedl ženichovi místo po boku nevěsty u svatebního stolu.
Ani nevěstiny tetičky nezůstaly nic dlužny pověsti perspektivních, avšak nedoceněných zpěvaček. Přestože byla již hluboká noc, známým popěvkem opakovaně vybízely nevěstu, aby šla podojit krávy které nedostala, ačkoli všem bylo nad slunce jasné, že tato k dobyku kladný vztah nemá a o svatební noci zvláště, se od ženicha nehne.
Vítězství v nevyřčeném duelu však v závěru večera přeci jenom strhl na českou stranu strýc Petr. Nejenže všechny útoky ustál, ale stíhal i okem sic částečně jen bystrým pohledy ustarané vrhati za svou dospívající dcerkou, odolávající přetlaku alkoholu nabízeného nápadníky. Tklivým a procítěným přednesem veršů českých klasiků pak všechny přítomné odrovnal. Ač sám již dosti znaven, na svých bedrech pak soukmenovce zvadlé ? břemena svá doživotní, do vyšších pater po schodech vláčel, hrubé výrazy nevnímaje a ukládal je k spánku. K ránu pak aparaturu kapely odnositi a naložiti pomohl a mačkaje slzu v oko, rukou již zemdlelou jako poslední voják zůstavší na bojišti, mával nám na rozloučenou. Pak teprv, po kontrole objektu (zda něco nehoří, neteče voda, neuchází plyn a je řádně vyvětráno a zamčeno), spokojeně ulehl na tvrdou pryčnu blízko dveří. Jak už to bývá, jeho lože totiž, bylo obsazené.
Ano přátelé, toť pravý Čech a skutečný hrdina. Čest a sláva mu, bo i díky jemu český voják opět slavně zvítězil.